Vystudovala jsem školu podobnou obchodní akademii, a pomaturitní studium anglického jazyka. Udělala si státnici a certifikáty a pokračuji v sebevzdělávání. Jsem mladá, svobodná a nemám děti. Každý by tedy řekl jak lehké je pro mne najít zaměstnání v oboru…
Svoji kariéru jsem začala v roce 2002 ve společnosti zabývající se prodejem mezinárodních autobusových jízdenek. Platové podmínky byly humorné, nebo spíše k pláči, a pracovní doba 7 dní v týdnu – směnná – od 7 do 19h. V kanceláři jsem musela být už v 6:45, a po pracovní době – zúčtování pokladny, tedy tak do 19:30 min. Půlhodinové obědové přestávky v podstatě odpadaly, neboť nebylo možné vyhodit zákazníka když “přetáhl” svůj pobyt v kanceláři do nařízené doby oběda. Nejlepší zde bylo, že byly po povodních v kanceláři plesnivé zdi, a nic se s tím nedělalo. Po čase když se plíseň začala rozšiřovat, šéf přikoupil další skříňku, aby se to zakrylo… Jako alergička a astmatička jsem se po pár měsících rozhodla odejít.Našla jsem práci v anglické jazykové škole, kterou vedl člověk, kterého více bavilo sedět v herna barech, a propíjet a prohrávat zde firemní peníze. Po čase odjel do zahraničí založit novou pobočku, a místo něj sem přijel jiný Brit. O inteligenci se u něj opravdu mluvit nedalo, a k tomu se často pokoušel sexuálně obtěžovat studentky, studenty, včetně mého kolegy… Nebylo ojedinělé, že si “to užíval sám se sebou” v kanceláři.
Já jsem se mu zalíbila na první pohled, a moje odmítnutí považoval za zradu, a tak se mstil, jak to jen šlo. Do toho probíhaly nenávistné “boje” o pražskou pobočku mezi dvěma “tábory” – prvního šéfa, a druhého šéfa. Také “nezaplatitelnou” zkušeností byly zastrašovací meetingy mezi majitelem budovy kde jsem měli pronajaté kanceláře, a šéfem – notorickým neplatičem faktur. Též výplaty mi chodily opravdu pozdě, a to ještě většinou po částech. Po roce a půl společnost uzavřela svoji pobočku, a šéf odjel nevím kam.
Po této zkušenosti jsem pracovala v další vzdělávací instituci. Zde jsem dostala na výplatní pásce méně peněz než jsem se domnívala, že jsem měla dostat, a slušně se na to zeptala. To jsem ovšem neměla dělat. Bylo to 3 dny před skončením mé zkušební doby, a místo doplatku peněz se mi dostalo výpovědi ještě ten den.
Neztratila jsem naději, že najdu “to pravé” zaměstnání a nastoupila do jiné společnosti jako manažerka. Zde byl výborný šéf, i když někdy poněkud náladový a emotivní… Vzpomínám, když se mu rozbil bezdrátový telefon, tak ho to tak naštvalo, že s ním rozzuřeně bušil o stůl tak dlouho až ho kompletně doničil (a pak si šel říci jednateli o nový).
Pan jednatel byl také zajímavý člověk. Pan jednatel – advokát měl metody typu: “Nyní Vám končí tříměsíční zkušební doba, a protože s Vámi nejsme spokojeni, můžete si vybrat: buď odejdete teď, nebo Vám prodloužíme zkušební dobu o další dva měsíce.” I přesto, že je to ze strany zaměstnavatele protizákonné, obvykle na to dotyčný(á) přistoupil, a pak byl po oněch dvou měsících vyhozen.
Jednoho dne se pan jednatel rozhodl, že chce zaměstnat svoji známou slečnu, a tak jí nabídl, že může nastoupit na stejnou pozici jako já s tím, že mi bude vypomáhat. Než ji přijal, tak z toho postupem času ale vzniklo, že slečna je příliš VIP na to, aby třeba vyřizovala víza, a proto, že ji tedy budou přiděleny ty nejzajímavější úkoly, a já že budu “visa lady”. Nakonec jsem se rozhodla odejít.
Poté jsem našla práci u kanadského zaměstnavatele. Byla to právě založená společnost, takže ještě ani neměla pronajatou kancelář, a tak se pracovalo v pronajatém bytě. Zde však nebyl ani lustr, ani stolek. V zimě kdy je tma už v 16h jsem tu pracovala u notebooku na zemi u lampičky, a veškeré pokusy o změnu byly naprosto marné. Každý den jsem pracovala pozdě do noci. Po pár týdnech kdy jsem stále nevymohla z šéfa pracovní smlouvu, a tedy jsem nemohla ani požadovat peníze, jsem opět odešla.
Konečně jsem si našla slušnou práci, říkala jsem si když jsem nastoupila v advokátní kanceláři. Tady mi zaplatí včas výplatu, a budou tu se mnou slušně zacházet. Šéf byl sice “trochu” puntičkář, a pochopila jsem, že pro něj musím udělat úplně všechno – jako třeba vynést odpadky, umýt WC když jsme zrovna neměli uklízečku, odnést mu vyprat osobní ručníky,… Vše jsem dělala ochotně, i když to bylo opravdu ponižující. I zde jsem odcházela domů okolo půlnoci. Společnosti se začalo dařit, a přestěhovala do nových kancelářských prostor. Původně jsem pracovala jako jediná asistentka v kanceláři, a vzhledem k tomu, že v nových kancelářích byla na chodbě recepce, na kterou šéf potřeboval recepční, nařídil mi, že budu sedět na místě recepční než prý přijme někoho nového. S tím jsem nesouhlasila, ale co mi zbývalo. Nakonec ale přijal druhou slečnu, a vysvětloval mi, že já jsem ve firmě už rok, a slečna nic neumí, a proto nemůže na recepci sedět sama, proto moje “nová pozice” recepční je na dobu neurčitou. Práce zde mě opravdu přestávala bavit, hlavně když jsem viděla, že se mi nedostává absolutně žádného ocenění, a naopak, když někdo něco zkazil, vždy si to šéf vykřičel na mně. Ani slibované zvýšení platu se nekonalo, naopak jen výčitky, že v práci nejsem až do rána. Poté co jsem dala výpověď, šéf se mnou přestal komunikovat, a zadávat mi úkoly, aby mi ukázal moji “nepotřebnost”. Jen jak jsem firmu opustila, neustále mi někdo volal, že něco neví, a jestli jim mohu poradit. Haha… 🙂
Nakonec jsem nastoupila do jiné AK, kde jsem pracovala také jako asistentka. Zde jsem poznala od jedné slečny advokátky co to je opravdová šikana. Každý zadaný úkol, mě nechala předělat tak 7x. Když jsem se ji ptala zda to bylo špatně, odvětila, že ne, že se ji jen ta nová verze líbí více. Konečná verze však vždy vypadala stejně jako první verze. Nakládala mi takové práce, že ostatní jen nechápavě kroutili hlavami, a přestali mi nosit další úkoly. Zde jsem také díky její neorganizovanosti trčela do pozdních nočních hodin, i přesto, že tu zde od večerní výpomoci s administrativou byly večerní recepční, odmítala je využívat s tím, že prý oni tuto práci nezvládnou. Pak mě třeba nechala do 22h razítkovat dokumenty. No, abych pravdu řekla, nevím co by na takové práci mohl někdo zkazit…
Dalším “zpříjemněním” pracovní doby byl tzv. dress code. Ten se u žen skládal z nařízení nosit silonové punčochy i v létě, délky sukně nejkratší ke kolenům, halenky pouze s rukávkem, lodiček s uzavřenou patou a špičkou (stanovený přesný tvar špičky, a výška podpadků), byly povoleny i jen určité druhy materiálů, a konkrétní vzory, atd.
Teď když chodím po pohovorech, jsem otrávená přístupem personálních agentur. Povýšené chování vystudovaných personalistek s “upřímným” politickým úsměvem, jejich vlezlé dotazy, a rýpavé připomínky mi každý den připomínají, že je nejlepší se spolehnout na sebe, a nevyužívat jejich služeb.
Nehodlám již poslouchat – Proč jste tak často měnila zaměstnání? Jaké jsou Vaše nejhorší povahové vlastnosti. Někdy mám chuť jim to jednoho dne vše říci popravdě opravdu od srdce… Třeba moje nejhorší vlastnost – že jsem pořád tak hloupá, že ztrácím čas na pohovoru jako je právě ten jejich…:)
0 komentářů