Měla by být eutanazie základním lidským právem? * Kdybyste vyhráli v loterii desítky milionů, chodili byste do práce?
Belgie schválila eutanazii nezletilých bez omezení věku
Eutanazie rozděluje veřejnost na dva nesmiřitelné tábory: jedni jsou pro, druzí proti. Belgie tento týden schválila eutanazii pro děti, zatímco u nás ji zatím nemáme povolenou ani pro dospělé. Asi je zřejmé, na kterou stranu se přidávám: ano, jsem pro eutanazii, a to zcela bez omezení. Proč? Protože mi připadá potupné, když například sedmdesátiletého dědečka roztahá lokomotiva vlaku po kilometru tratě, protože se dotyčný z nějakého důvodu rozhodl zemřít. Častým důvodem sebevraždy je, kromě různě závažných psychických problémů, špatný zdravotní stav. Člověk má pak na výběr ze dvou variant: buď se nechá léčit s leckdy nejistou prognózou či nulovou nadějí (pak bychom měli mluvit spíše o “udržování naživu”), nebo si takříkajíc “vezme život”.
Nic proti sebevraždám – podle mne je každého věc, zda, kdy a jak se rozhodne ukončit svou existenci. Tento způsob ukončení života má ale minimálně tři zásadní “nevýhody”:
- V první řadě zpravidla nebývá odchod ze života příliš důstojný – oběšenec, klimbající se na půdě či větvi v místním parku, rozplácnutý skokan pod mostem nebo soused, protékající stropem, prostě moc soustrastné a pietní pocity nevyvolá. Stejně tak ostatky roztahané podél železničních pražců určitě nenavozují důstojnou atmosféru.
- V řadě druhé je tu problém v nedokonalém provedení – v těch “lepších” případech zůstane dotyčnému jen “blbá vzpomínka”, v horších pak třeba i doživotní následky (pak to “doživotní” zní poněkud ironicky, když s tím dotyčný musí žít přes plánovaný konec svého života). Nemusím podotýkat, že záchranu a následné léčení sebevraha po nezdařené sebevraždě, případně i invalidní důchod, platíme všichni.
- Asi nejzásadnějším problémem je v mé perspektivě zásah do životů nezúčastněných lidí. Nález oběšence, pohled na člověka, který právě dopadl z velké výšky, stejně jako objevení blízké osoby s podřezanými žilami ve vaně může v citlivějších jedincích zanechat těžké psychické rány, které se třeba nikdy nevyléčí. O něco mírnější jsou následky v podobě zastavení dopravy, zpoždění či povinných výslechů svědka na policii.
Přesně tyto problémy by řešila eutanazie: člověk by odcházel v důstojném prostředí, bez “rizika”, že se “to nepovede”, a především bez toho, aby jeho smrti byli v jakékoli formě přítomni nezúčastnění lidé.
Často se mluví o eutanazii v souvislosti se slibem lékařů, ale podle mého názoru není nutné, aby tuto službu poskytoval lékař. Ten by se mohl dostavit až později, aby konstatoval smrt, protože současné zákony jiné uznání smrti než lékařem neznají. Umím si dokonce představit, že by nějaké “středisko pro eutanazii” mohl provozovat soukromý subjekt jako komerční službu. Jediné, co by se muselo zajistit, by byl průkazný a nezvratný důkaz, že si klient přál zemřít. Nemuselo by se čekat na souhlasy lékařských konzilií, psychologů a psychiatrů, kteří milostivě dovolí člověku “odejít”. K čemu to? Vždyť když dotyčnému nedovolí eutanazii, tak se zabije někde sám “neodborným způsobem”. Podle mne je každého věc, pokud se rozhodne odejít ze života, a já nevidím důvod, proč by mu s tím nemohl pomoci někdo další – nejlépe někdo, kdo má prostředky, zkušenosti a kvalifikaci.
Osobně bych byl i pro, aby nevyléčitelně nemocným či trpícím eutanazii proplácela zdravotní pojišťovna – kromě toho, že takový “zákrok” svým způsobem pacientovi pomůže, bude z finančního hlediska znamenat také úsporu financí, jež by byly jinak vydány na udržování při životě či tlumení bolestí.
Přisvojili jsme si právo zabíjet zvířata kvůli potravě, střílíme divokou zvěř, abychom redukovali její stavy, můžeme utratit nemocného domácího mazlička, ještě nedávno jsme popravovali zločince, takže nevidím jediný důvod, proč bychom neměli mít možnost nakládat se svým vlastním životem. Právo rozhodovat nejen o svém životě, ale i své smrti, by totiž podle mého mínění mělo být základním lidským právem.
Vyhrála milióny a tvrdila, že zůstane v práci. Vydrželo jí to osm měsíců
Tahle zpráva mě pobavila především důvodem, proč paní Jean Swatmanová, která vyhrála v loterii v přepočtu asi 66 milionů korun, přestala chodit do zaměstnání: “Každý mi říkal, ať skončím, ale donutila mě k tomu až myšlenka, jak každé ráno v půl šesté seškrabávám led z auta.”
Připomnělo mi to mé mládí, kdy jsem si koupil první auto (no, auto, Škoda Favorit to byla) a protože jsem byl “mladej a hustej”, prohlašoval jsem, že už nebudu jezdit “sockou”. Můj tehdejší kolega Petr, jehož typickým rysem bylo, že si nikdy nebral servítky, tehdy pronesl: “Až budeš škrábat led z oken, ještě rád pojedeš sockou!” Málem měl pravdu – když jsem takhle jednou v minusových teplotách asi deset minut škrábal krustu, která zabalila celé přibližovadlo, uvědomil jsem si, že kdybych se na to vykašlal a jel “hromadou”, už jsem prakticky mohl být v práci. Ale vzpomněl jsem si na tu kolegovu hlášku, řekl si “Tak to teda nikdy!” a škrábal jsem dál dalších deset minut.
Díkybohu za letošní zimu, kterou považuji za obzvláště vydařenou, kdy jsem nemusel škrábat skla ani jednou – ráno je auto v garáži a v pracovní dny odpoledne se mi nestalo, že by byl led na oknech. Tak doufám, že to vydrží až do jara 🙂
Každopádně i tak má výše zmíněná paní můj obdiv – kdybych vyhrál 66 milionů, tak ten okamžik by byl současně navždy mým posledním momentem v zaměstnání.
0 komentářů